Dnes to vyhraju...

Byl teplý letní večer, na stromech se nehnula ani větvička a za dveřmi od stodoly se právě zrodil jeden nový hříběcí život, byl to ten můj. Narodil jsem se jedné Kobyle. Byl jsem nohaté a ne moc pěkné hříbě. Rostl jsem, učil jsem se novým věcem a zvykal si na okolní svět. Ve stáji mě neměli zrovna v lásce snad proto, že jsem byl ošklivý anebo proto, že jsem neuměl nic výjimečného. Alespoň si to většina v mé blízkosti myslela. Po většinu času jsem jen tak postával vedle koryta a přemýšlel, co proti mně ostatní koně vlastně mají. Jednoho dne k nám do stáje začala chodit Lucka, dcera majitele ranče, která si mě z neznámých důvodů oblíbila. Začala se mnou trénovat. Každý den jsme běhali a snažili se překonat čas z předešlého dne. Za pár měsíců jsme byli nejlepší z ranče. Najednou se ke mně začali všichni chovat mile a přátelsky. Věděl jsem však, že je to pouze lež a přetvářka. Stále jsem měl jen jednu opravdovou kamarádku, Lucku. Za pár dní se konal Velký závod. Na ten se sjížděli koně snad ze všech zemí vůbec. Všude, kde se podíváte, tam uvidíte anglického plnokrevníka. Ve startovacích boxech jsem se cítil trochu těsně, ale s Luckou na hřbetě jsem se musel krotit. Zazněl pokyn ke startu a my vyrazili. Z počátku jsem se držel zadních příček, ale za třetí zatáčkou jsem vyrazil z plných sil. „Je pátý, čtvrtý, třetí, druhý!" Uslyšel jsem někde v dálce za sebou. Hlavou mi náhle proletěly vzpomínky na doby, kdy jsem byl ještě hříbě, vzpomněl jsem si na to, kdy mi všichni podkopávali kopyta, když jsem chtěl vyhrát závod v běhu s mým jediným soupeřem, větrem. „Dnes ho vyhraju."  A opravdu jsem předhonil i toho prvního koně a mým protivníkem nebyli soutěžící, ale ten, s kým jsem soutěžil již v mládí. Vyhrál jsem první místo! S Luckou jsme měli obrovskou radost a nejlepší na tom bylo to, že tohle nebyla naše poslední vyhraná soutěž. Tak jsem se z ošklivého hříběte zrodil v šampióna, o kterém se mluví jako o tom nejlepším.

Veronika Kuczerová  9. A